LEŠTÍRNA A BRUSÍRNA SKLA ANTONÍNA PEŠOUTA

brusírna A. Pešouta (1933)

U řeky Doubravy se nachází bílý písek vhodný pro leštění skla, proto první skelná huť (Sevaldova) byla zřízena v Sokolovcích. Zprávy o této sklárně jsou velmi skromné. Hovoří o ní záznamy v „Pamětnici“ libické fary. První říká: „V roce 1800 byla v Sokolovci zřízena skelná huť, která byla vysvěcena farářem 6. 6. 1800, ale z důvodu nedostatku dříví neměla dlouhého trvání a opět zanikla.“. Druhý zápis připomíná: „L. P. 1802 – 12. 7. daroval pan František Sevald, skelmistr v Sokolovcích, zdejšímu (libickému) chrámu Páně lustr.“. Stávala Sevaldova huť na místě někdejší valchy chotěbořských pláteníků a pozdější Pešoutovy brusírny? Valcha chotěbořských pláteníků byla postavená cechem soukenickým už v 16. století na Doubravě a je evidentní i v Josefínském katastru z r. 1785. Jak byla tato huť velká a odkud skelmistr Sevald dovážel křemen, není známo. Pokud byl skelmistr odkázán otopem jen na libickou vrchnost Benedikta Boleslavského, rytíře z Rittersteinu, který vlastnil asi do 10 ha lesa, pak to byl podnik předem odkázaný k zániku. Obzvlášť, kdyby si sám vyráběl potaš (uhličitan draselný). Křemen byl tehdy dosažitelný pravděpodobně ještě na povrchu v Křemenici. Vzdálenost tehdy nebyla rozhodující, v těch časech se přepravovaly náklady koňskými potahy do velkých vzdáleností.

Pešoutova brusírna a leštírna skla byla postavena v letech 1866 až 1870 pod strání na Valše při řece Doubravě (u rybníčku nedaleko Dolního Mlýna u Horních Sokolovců), odebírala brusný křišťál vyráběný v Bradle. Za období 1. 1. 1878 – 31. 3. 1882 činila jeho tržba 18 063 zlatých.

bývalá brusírna A. Pešouta (2011)

Brusírna na Valše stávala až do osudného roku 1883. V tomto roce kolem 20. června postihla údolí kolem Doubravy rozsáhlá povodeň a zaplavila všechny louky a pole kolem ní se nacházející. K dovršení zkázy se ještě protrhla hráz rybníku u Bílku, čímž voda v řece ještě více vystoupila. Tato voda přinesla s sebou i skácené stromy. Voda vystoupila nejvýše v místech brusírny. Přinesené klády narážely s neobvyklou sílou na toto jednoposchoďové stavení, až vyrazily několik kamenů z rohu budovy. Voda vtrhla do domu a během krátké doby ho zničila celý. Části domu a nábytek byly odneseny Doubravkou až k Libici, kde byly lidmi vytaženy z vody. Obyvatelé brusírny sotva zachránili holé životy.

V roce 1887 koupil Antonín Pešout dům čp. 85 (za Němcovým mlýnem, čp. 83). Přilehlé budovy přestavěl na brusírnu skla. Na skále, která stojí nad místem původní zničené brusírny, dal na památku postavit velký dřevěný kříž, který byl později stržen.

mapa – čísla popisná

V popisu brusírny z knihy „Cesta Liběcká v dějinných proměnách, se stezkami vedlejšími a strážnicemi“ se dočteme: „ …Též s nevšední ochotou vykládal (sám majitel brusírny Antonín Pešout) a názorně vysvětloval celý postup broušení skla. Brusy upevněné na kolmé ose jsou z tvrdého pískovce, litiny, k jemnější práci z mědi, cínu, pemzy, ještě k jemnější ze dřeva, korku a angl. hlinky. Též se tu sklo řeže, a ozdoby jako hvězdice, ornamenty, monogramy apod. do něho ryjí. Hotové výrobky rozesílá do celého světa. Všechny stroje hnány jsou vodní turbínou o 16 koňských silách. Důmyslný majitel též mlátí obilí touto turbínou. Zelinářskou a květinářskou svoji pěknou zahradu zalévá jednoduchým kolem s nálevkami, v nichž se voda z náhonu vyzdvihuje a do zahrady metá. ….“.

Ještě před první světovou válkou zaměstnávala brusírna několik rodin z okolí. Během války postupně zanikal vývoz broušeného skla do Anglie, až ustala i výroba v celé brusírně v roce 1915. Poté následoval i pokles žáků v místní škole, díky rodinám brusičů, kteří se odstěhovali. Dodnes se dochovalo pouze obytné stavení, dílny jsou v rozvalinách.

Autor: Bc. Vladimír Stehno

Zdroj: Kronika Libice nad Doubravou (1958)
Pamětní kniha (1928)
Horák, F.; Chramosta, E.(1923): Cesta Liběcká v dějinných proměnách se stezkami vedlejšími a strážnicemi, Praha, 1923
Málek L. (1980): Sklárny v Železných horách I.
Málek L. (1980): Sklárny v Železných horách II.

  •  
  •  
  •  

Komentáře jsou zakázány.